Během dlouhodobé{0}}provozu jsou střešní tašky neustále vystaveny větrné a dešťové erozi, změnám teploty, ultrafialovému záření a mechanickému zatížení. Jejich fyzikální vlastnosti a vzhled se postupem času postupně zhoršují. Rozumný cyklus údržby může nejen zpomalit stárnutí materiálu a snížit riziko náhlého poškození a zatékání, ale také prodloužit celkovou životnost střešního systému, což z něj činí nepostradatelný technický aspekt řízení provozu a údržby budovy.
Stanovení cyklu údržby by mělo být založeno na komplexní analýze více faktorů. Nejprve je třeba vzít v úvahu regionální klimatické podmínky: v deštivých a vlhkých oblastech jsou dlaždice náchylné k vodní erozi a růstu plísní, takže interval mezi kontrolami a čištěním by měl být zkrácen; v chladných oblastech s častými cykly mrazu{1}}rozmrazování je namáhání dlaždic tepelnou roztažností a smršťováním značné, což vyžaduje zvýšenou kontrolu strukturální stability před zimou a po ní; v oblastech se silným slunečním zářením a vysokými teplotami je třeba věnovat pozornost trendům blednutí a křehnutí povrchu dlaždic a přiměřeně zvýšit frekvenci ochranné údržby. Za druhé, plán údržby by měl být přizpůsoben využití budovy a střešní konstrukci: Obytné střechy mají relativně stabilní kolísání zatížení a lze je udržovat podle pravidelného plánu; veřejné budovy nebo průmyslové závody vyžadují v důsledku zvýšeného vnějšího rušení činností personálu a vibrací zařízení častější kontroly. Materiál střešních tašek navíc přímo ovlivňuje četnost údržby-hliněné a kameninové tašky, přestože jsou odolné, jsou citlivé na prosakování vody a poškození mrazem; cementové dlaždice vyžadují ochranu proti práškování povrchu a porušení spojů; asfaltové šindele a dlaždice ze syntetické pryskyřice vyžadují zvláštní pozornost, aby byla zachována jejich povětrnostní-vrstva odolná.
Obecně lze údržbu střešních tašek rozdělit do tří typů: běžné kontroly, pravidelná údržba a specializované opravy. Pravidelné kontroly se doporučují každých šest měsíců se zaměřením na to, zda nejsou dlaždice posunuté, prasklé nebo poškozené, zda nejsou uvolněné upevňovací prvky a zda jsou odvodňovací kanály čisté. Pravidelná údržba by měla být prováděna každé dva až tři roky, včetně odstraňování prachu a vegetace z povrchu střechy, čištění okapů a svodů, kontroly a opětovného nanášení ochranných nátěrů (u materiálů vyžadujících údržbu) a utahování nebo výměny zrezivělých konektorů. Specializované opravy nemají pevný harmonogram a měly by být provedeny okamžitě, když se při kontrolách nebo údržbě objeví nebezpečí středního nebo vyššího stupně-, aby se předešlo tomu, že drobné problémy přerostou ve strukturální poškození.
Vědecké nastavení a přísné dodržování cyklů údržby vyžaduje vytvoření úplného mechanismu-uchovávání a hodnocení záznamů. Po každé operaci by měly být archivovány kontrolní údaje, opatření údržby a informace o vyměněných dílech. Racionalita cyklu by měla být vyhodnocena na základě historických dat a plán by měl být dynamicky optimalizován podle klimatických změn a využití budovy. Pouze kombinací pravidelné údržby s včasnou reakcí lze dosáhnout optimální rovnováhy mezi vloženými zdroji a efektivitou údržby při zajištění funkčnosti střechy.
